Tak a tady je další nášup informací
Díl třetí
No, máme pátek, a po mírné depresi v práci, si pouštím musiku 50-60 let.
Snad ta, mě malinko povzbudí. Jsem nachcípanej a musím zůstat doma, leč bych mohl
ject třeba na Hory, nebo do Týnce. Tam bych, alespoň přišel na jiné myšlenkové pochody.
No ale co, život běží dál, a já jsem dal slib, že budu podle možností měnit obsah
těchto stránek. No a nejprve musím dokončit toho Silvestra. Jdu si na to uvařit čaj.
Takže po té co jsem se dobelhal na parkoviště s ostatními. Jsme vyrazili směrem Hotel Jizera.
Po večeři, opět v hororové chýši, kde to pro dnešek nebylo až tak krizové, a po pár pivech jsme vyčerpáni, z různých důvodů, upadli následně do
pelechu. Někdo padnul za Vlast, něko únavou z věčného ťapání po sjezdovce, protože nebyl sto vyject vlekem nahoru, a možná taky i z čerstvého
vzduchu, někdo vyčerpán konzumací piva s hospodou, a někdo vyřízen z průběhu dne, a ten posledně jmenovaný, jsem byl já. Ale s postupem času,
jsem to přestal vidět všechno tak černě, a začal se bavit. Sice pozdě ale přec. Než jsem usnul, tak jsem si popěvoval společně s kazeťákem písně
od U2, dokud jsem neusnul, ale mám ten dojem, že jsem pěl dost dlouho. Což mi i potvrdili spoluložníci a spoluložnice hi..hi. hezký slovo.
No ráno, když jsme se probudili, opět jako první, což bylo i pro mě samotného překvapení, vzhledem k noci, tak vše vypadalo TAK nadějně. Tak dobře.
Ale jak všichni víte, zdání klame ! Pro upřesnění bylo 30.12.98. Po opět skvělé snídani, jsem ještě byl donucen něco odnést. No ono se s plnýma
trubkama blbě jezdí. Takže to jsem taky zvládl bez větších problému, a svět se mi zdál být dnes obzvláště NÁM nakloněn.
No a po včerejší dohodě, v horror doupěti, jak jsme ho význačně přezdívali, kdy jsme si řekli, že si stoupnem do toho MANIFESTU, abychom se dostali
až do Horních Míseček, jsem tak rozhodli i dnes, a dali se na cestu. Ale když jsme přijeli na odchytné parkoviště, kde jsme včera parkovali, tak jsme
koukali, že tam nestojí poliši, a tak na můj povel, vpřed Ohři, jsme vjeli do zákazu vjezdu všech motorových vozidel, a svištili si to vzhůru. Nadšení že
nemusíme čekat, než nás socka hodí nahorua apk večer dolů, byla cítit po celou dobu jízdy.
Když jsme dorazili na horní parkoviště, stál tam před vjezdem jakýsi pracovník a naznačoval nám, ať se otočíme a jedem dolu, že tady nemáme co
hledat. A ještě něco mlel o zákazu vjezdu. Takže jsme stáhli okýnko, a vzhledem k tomu, že Mireček umí trochu česky, tak jsem se sním začali
bavit, ale nebyla sním rozumná řeč nebyl k přemluvení, takže jsme to museli na fleku otočit, a ject jako dolu. Ostatní, kteří byli za námi to objeli přes
parkoviště, kde se nějakým zázrakem uchytili aniž by so toho ten týpek povšiml, no ale mi jeli kousek dolu a zaparkovali na silnici, kde stáli ostatní
auta a kde jsme se také vyhýbali, když jsme jeli nahoru autobusu. Vše se zdálo být v poho.
Takže jsme vyrazili k vlekům. Chvíli jsme okukovali, aby jsme se rozhodli, zda si vůbec koupíme permici. Já byl rozhodnut, že dnešek pořádně využiju.
A jak jsme tam tak okukovali, tak nám tam pár lidí nabídlo permici za poloviční cenu, ale to není nic nového. Takže David, Franka, ještě pár lidí a já, jsme
využili této příležitosti ke koupi "slevněné" permice. Ostatní, kteří včera popíjeli, dělali to samé i dnes, a ti kterým to příliš včera nešlo, tak ti si nekoupili
nic a opět se pokoušeli něčemu přiučit. No, takže naše vyučování s Davidem skončilo, protože jsme jim už neměli moc co ukazovat, jenom občas jsme
jim dali nějakou tu radu a oni se už jakštakš snažili sami přežít.
David akorát pomáhal ještě svojí přítelkyni, France, ale já jakožto opět svobodný člověk, jsem tam řádil na sjezdovkách jak šídlo, sice jsem si nedával
nic extrémního kvůli tomu kolenu, ale užíval jsem si, seč mi síly stačili. No zkrátka a dobře chtěl jsem si konečně pořádně zajezdit, když včéra mi to
dvakrát nejlíp nevyšlo, a tak jsem furt pendloval sám mezi Medvědínem a Mísečkama. Franka už uměla z předešlého dne vyjet vlekem nahoru, čemuž
se mi samotnému nechtělo věřit, ale asi ty ženy mají více smysl pro rovnováhu, než mi muži. No a tak mohla Franka jezdit s části s námi. Né všude
Medvědín si nedala, ale Mísečky zvládala relativně. No na vlekách jsem sní jezdil já, protože oba, David a Franka jezdili na stejnou stranu, takže spolu
nemohli ject na kotvě. A mě to nevadilo, protože jsem jel aspoň párkrát s pořádnou ženskou na kotvě, kde jsem jí musel přidržovat. No CO NO aby
nespadla né asi!!! No a David jako vlčák jezdil vždycky hned za námi. Ale neměl se čeho bát, já jí přece držel jako klíště. No a pak jednou, když jsme
opět jeli nahoru, tak David začal lovit z baťohu štrúdl, s kterým mě mamča taky vybavila, a moc moc si lahodil. Lahodil si tak, až málem spadnul
z kotvy, no vysel tam jak sáňky za provázek. V jedný ruce poklad, v podobě štrúdlu, který nechtěl ztratit za žádnou cenu, a v druhý ruce kotvu s baťohem
a prdel coural na zemi. No mi málem spadli taky, ale pak to nějak zvládnul, akorát že mu vypadnul foťák, což vůbec nezareagoval , ale naštěstí
za ním jel člobrda, kterému se podařilo foťák zajistit a zachytit. Nahoře nám ho pak s úsměvem předal. No a když jsem se pak ptal Davida co tam
vyváděl, tak mi řek že chtěl jenom zachránit tak skvělej štrúdl a byl by ochoten snad i z toho vleku slítnout jenom aby ho zachránil. No takže tady
alespoň vidíte, jakej umí mamča štrúdlto.
No takhle jsme to střídali, až skončili jezdit vleky. Pak všichni směřovali ke svým autům. I mi, ale Mireček šel napřed a vrátil se z hláškou, že tam
kasírujou poliši pokuty za stání v useku s zákazem stání. Hmm fajn. Takže jsme došli opatrně k auto, s tím že by jsme nenápadně odjeli, protože tam
kasírovali někoho jiného, ale když jsme se přiblížili k autu, tak tam byla za stěračem upomínka. Takže jsem se nejdříve svléknul, jednak mi bylo teplo
a pak jsem měl mokré věci. Vyndal jsem si věci z kapes i telefon, a věci jsem hodil do auta. No a šel jsem k polišům s tím, že se to pokusíme
nějak usmlouvat. No takže jsem opět slušně pozdravil, ale tentokráte jsem ani nemusel říkat nic víc. " Víte pane řidič čeho jste se dopustil" a já jako
že netuším " tak Vy jste neviděl tu ceduli jako kráva támhle" a začal mi jí zběsile ukazovat. No neviděl. "Váš řidičský průkaz. A máte to za pětset".
Bumm. No já se ani nesnažil něco namítat, protože by nás to taky mohlo stát život. Měl kolt proklatě nízko. Takže Mireček, jakožto vlastník auta hi..hi.hi.
zaplatil pětičento. A mohli jsme vyrazit opět do horror baru se opět posilnit. No takže jsme nasedli a jeli.
Když jsme dorazili k hotelu, tak jsme se s Davidem ještě jednou pokusili sundat kolo. No takže jsme tam zase začali experimentovat, a pak jsem se
nasral a vzal jsem ten klíč s čím se povolují šrouby. Mělo tvar Lka ,a tak jsem to použil jako páky, a začal páčit. A pak najednou rup. A kolo povolilo.
Začali jsme tam okolo toho tancovat jako indiáni při námluvách. No a pak jsme tam dali rezervní kolo, s tím, že se pojedem 31.12.98 zkusit podívat po
městě, jestli bychom nenašli nějaký Pneuservis. No fajn, takže jsme začali sbalovat nářadí, které se tam válelo a už jsme chtěli jít domu když v tom
jsem začal hledat Telefon........doprdele!!!!!!!!!!!!!!!!! No a padali ještě silnější slovo, že já ho nechal na střeše když jsem se svlíkal........
Takže teď přeskáču asi tak desetistránkovou dokumentaci ohledně mého monologu. Já byl na prášek. Tak teď že jo, co dál? Naštěstí byl David a
Mireček tak při smyslech, že mě skoro donutili sednout si do auta a ject se podívat na ono místo s nějakou nadějí na nalezení aparátu. Ještě než jsme
vyrazili, tak jsem zkoušel volat z Hotelového telefonu, na moje číslo ale bylo to obsazená, zase jsem měl monolog, ale pak jsem si všimnul že hovor
byl BORED, což jsem si vysvětlil jako blokovaný i když takové slovíčko nikdo neznal. Ten telefoní přístroj byla epizoda sama pro sebe. Jenom
ve stručnosti řeknu že si vzal 80,- Kč za 25 sekund do Německa. Tak jsme vyrazili. Já jsem v autě ještě vtipkoval cože mi asi tak otecko provede, ale
nebylo mi vůbec do smíchu. No když už jsme se blížili k onomu místu, tak všichni tři, Mireček, David a já jsme měli oči nalepené na předním sklu a jeli
jsme střídavě vlevo střídavě vpravo. Cestou jsme viděli nějaké brýle, ale těch jsme nedbali a jeli jsme dál. No a najednou bingo, ležel uprostřed silnice.
Takže jsem ho ještě málem přejeli, než jsme zastavili a já jsem vyběhnul a zvednul ho a pak jsem si akorát řekl, no dobrý, ale co s tímhle nadělám,
ale co. Displej v čoudu malinko nakřáplej, obal, baterka byla taky malinko, ale jinak nevypadal až zase tak hrozivě. Každopádně se mi to vyplatilo
už v tom, že bych nemusel platit novou aktivaci. Takže smírnou euforií jsme si jeli pro brýle.Ty mi nakonec věnovali jako cenu útěchy.
Malinko předběhnu události a řeknu Vám, kolik po mě chtěli za opravu telefonu.
Takže byl to display, pak to byl mikrofon, protože když jsem volal tak mě nikdo neslyšel. Pak
vyzvánění. Hrubý odhad jenom display zněl 4000 - 4500 plus plus a plus.
No takže nic no. Ale neva alespoň mě nikdo neotravuje.
No a z toho všeho jsem byl navíc tak v "šoku", že jsem se nedokázal opít.
Ale zítra nás očekával důležitý a významný den a tak jsem nemohl truchlit věčně.
Ale teď opět Power Off zítra je taky den.
