Pokračování z předešlé stránky.
Díl druhý
Výměna pneumatiky je jednoduchá věc, pokud Vám však jde to kolo sundat. Možná že tobude znít neuvěřitelně, ale my to kolo nemohli za nic sundat ,
a vzhledem k tomu, že na zemi byl led, tak jsme se taky tak trochu báli s tím kolem moc rumplovat, aby auto nespadlo z heveru a nějak se nepoškodilo.
Takže dva drželi auto, aby se nehlo, a na střídačku jsme se pokoušeli doslova to kolo servat, ale to se ani nehlo. Teď David jakožto majitel auta si
myslel, vzhlede k tomu, že platí pojištění ve Švícarsku, a tudíž tam má nárok na poskytnutí opravy zdarma, že mu to tady v Čechách bude platit snad taky
nebo co. Tak to jsem mu vysvětlil, že je jako na omylu. Zkoušeli jsme to asi ještě půlhodiny, ale marně, kolo stále drželo na svém místě. Takže jsme
usoudili, že ráno je moudřejší večeře a šli se najíst.
Takže dovezli jsme věci, které se nepodařilo dovést Davidovi, a šli se najíst do nedaleké hospody. Točili tam docela dobrý Krušovice. Akorát ta obsluha
byla nějak divoká, nevím jak dobře znáte filmy od Hičkoka, ale ten výčepák byl jak vystřiženej z jednoho horroru. Nosil brýle, a ze začátku byl hodně
neochotnej, ale když zmerčil německy mluvící lidi, tak mu asi v hlavě zacinkalo, a byl o něco ochotnější, ale furt měl člověk trochu divnej pocit, když si
něco objednával pro ty kámoše (znal jsem je cca 5 hodin, ale prostě mi sedli) to muselo vypadat, že mu nadávám nebo co. No prostě úžasný. Fakt peklo.
No a z celého rozrušení s pneumatikou jsme se tam příslušně odreagovali.
Po trávícím a zároveň posledním paňáku, jsme to odpíchli a razili si cestu domu. Říkám razili a vím co mluvím asi nemusím dále vysvětlovat.
No když jsme se prokousali až k hotelu, tak slečny {přítelkyně Mirečka a Davida}napadlo, že nechtějí trávit noci sami v dvoulůžkovém pokoji, ale že
chtějí být se svými drahými protějšky i v noci spolu. Mě to bylo jedno vzhledem k tomu, že jsem tam byl sám, tak jsem si s tím příliš hlavu nelámal.
Akorát Davidovi se tato skutečnost příliš nelíbila asi tušil, že se příliš nevyspí, a měl pravdu. Né že by tam vyváděli psí kusy, to né, ale ta postel sotva
stačila pro jednoho, natož pro dva. Ale co já měl své jisté hihi.hi.hihi. Takže si holčiny přinesly peřiny, no spíš povlečené deky, do našeho pokoje. Ještě
se nám moc nechtělo spát, a tak jsme si otevřeli víno a popíjeli a ukusovali tyčinek, kterými mě matka zásobila přes mojí velkou nevoli. Ale jako vždy
měla pravdu, když mi na moje odpudivé věty odpovídala " to se hodí, uvidíš" a já opravdu viděl. No po lahvince se nám chtělo všem již spát a tak jsme
pozhasínali 20 svíček které se nám staraly o atmosféru a řekli si obligátní Gutte Nacht, schlaf schon.
Druhého dne ráno, jsem se vzbudil jako vždy první, pln síly a nadšení, že pojedem do Horních Míseček, a začal budit ještě snad opilé, nebo spíše
nevyspalé kamarády. A už tady jsem ocenil mojí samotu. Takže po raní toaletě, jsem se šli všichni nasnídat. Snídaně byla v podobě švédského stolu,
což jsem jim nedokázal minulý večer vysvětlit, prostě neznali pojem"švédský stul" , ale při snídani se nám vše vyjasnilo. Měli tam úžasné rohlíky
které byly prostě k sežráni. No takže po snídani jsme se šli převlíct. Já se ještě informoval kde že jsou ideální podmínky, a bylo mi sděleno, že všechny
vleky jezdí. JUPÍÍ JOU JOU JOU jásal jsem. No, takže jsme museli akorát někde zastavit u půjčovny, protože někteří z naší expedice byli na horách
poprvé.
Po asi hodinové zastávce, kde jsme totálně vybrakovali půjčovnu, jsem konečně razili cestu ke sjezdovkám. Mě se oči začali lesknout, čím jsem byly
blíže a blíže. Až jsme dorazili do Dolních Míseček, kde jak někteří vědí, je záchytné parkoviště. Na konci parkoviště, směrem nahoru stáli poliši, a
nepouštěli auta dál. No já si povšiml cedule "bez řetězu vjezd zakázán". Takže jsme zaparkovali na parkovišti. Já jsem byl vyslán jako špión, abych se
šel zeptat, co se děje. Takže jsem přišel k "Policii české republiky" slušně pozdravil, a drze se zeptal, co se tady děje? Načež mi bylo odpovězeno,
"co by horní parkoviště je plné, a tak tady hlídáme." Hmmm fajn, a jak se dostanem na Horní Mísečky pánové? Zněla moje druhá otázka. "To můžete
následovně: buď si tady vystojíte frontu na kyvadlovou dopravu" {já se otočil a spatřil autobus a před ním MANIFEST asi, alespoň to tak vypadalo} nato mu
říkám to byl dobrej fór, ale teď vážně, a on "no pak můžete ještě jít pěšky po silnici, je to asi 6 nebo 8 kiláku " a v tom se ozvala nějaká babka
{asi místní} "vemte to zkratkou jak jdou támhle ti lidé" hmm děkuji. takže já se vrátil k autům a vše jim dostatečně vylíčil. Načež jsme zvolili zkratku.
No ta zkratka, měla být asi pomsta místní babky, na přivandrovalce z jiné části republiky, než byla její rodná vesnička. Vážení ty mě proklínali, jak
kdybych za to mohl snad já. Mezi lidmi z expedice, byli samozřejmě i poměrně těžcí kuřáci, a ty kleli nejvíce. Takže já si čapnul prkno, a hnal se od
nich, vzhůru netušenému dobrodružství.
Fyzička mi to prozatím dovolovala. No asi po slabé půlhodince, úžasné cesty, zasněženou krajinou ,stromy a říčkou jsme dorazili na přibližovací vlek,
vedoucí k cestě do Horních Míseček. Ale vzhledem k tomu, že někteří se zašprajcli jako oslové, tak jsme usoudili, že bude asi nejlepší, když zůstaneme
zde, než aby jsem ještě šlapali nahoru. Ono by bylo i zajímavé, dostat ty lidi kteří si půjčili a poprvé stáli buďto na lyžích či na prkně, nahoru k tý cestě.
A pak, tady nám nic nechybělo. Hospůdka tam byla, permice na celej den stála narozdíl od Medvědína, poloviční cenu tedy cca. 250,- ,a jednotná jízda 10,-.
No považte sami. A já, jelikož jsem přislíbil pomoci Davidovi při výuce "žactva", tak jsem tam ani moc neutratil, protože jim nejdříve vysvětlujete základy
atd. A na to nepotřebujete celou sjezdovku. Takže jsme si všichni, až na vyjímky, a tou byly právě ti těžcí kuřáci, kteří odmítli se nadále jakýmkoliv
způsobem pohybovat, přemýstili na sjezdovku.Zbylí zbytek strávil zbytek dne v jistě pro ně příjemném prostředí hospůdky. A možná že udělali i dobře.
No jak vidíte, doposavad se nic moc velkého neudálo, pokud nebudeme počítat tu událost s cestou, ale ta pro nás sportovce nebyla ničím zákeřná, nebo
záludná, a já si neměl na co stěžovat. No ale moje chvíle měla teprve přijít.
Bylo naprosto úžasně počasí, sluníčko svítilo, sníh sice malinko tál, ale v celku byly podmínky ucházející. No a pak to přišlo. Po chvíli vysvětlování
jsem si řekl, že testnu zdejší sjezdovku jaká jako je atd. Chystal jsem se jí sject poprvé. Už u vleku mi bylo řečeno, ať dlouho neváhám, že to začíná
pomalu, ale jistě tát. Měl pravdu byla místa, kde opravdu moc sněhu nebylo. Takže jsem vyjížděl na tý pomě nahoru a koukal se po sjezdovce, kde co je
a kde je jaká skočka kterou bych pokořil.
No a v tom jsem jí spatřil, ideální, velká boule, přesně šitá na mojí míru. Ještě než se pustím do detailu, tak já mám malinko problém se skočkama,
protože já potřebuju najíždět zprava mírně do leva, nevím proč, ale prostě musím, nebo to věčinou dopadá špatně.
Takže jsem z vleku viděl tu skočku, a říkám si jo bude moje. A většinou si nejdřív okouknu celou sjezdovku, abych věděl kde co je, než začnu vyvádět.
Ale ta boule mi tak učarovala, že jsem nehleděl vpravo, ani vlevo a vřítil se na ní, jak už jsem řekl zprava do leva. Měl jsem tam ještě jisté divačky, které
má snaha nenechala v klidu, a povstali. No asi to tam znaly lépe. Když jsem se doslova vřítil na tu bouli, a byl jsem ve vzduchu, tak jsem si matně
povšiml, asi tak metr na metr kaluže z bahna a trávy, na kterou jsem se neodvratitelně řítil plnou parou, povzbuzován davem. V zápětí jsem jí prozkoumal
detailně, a ve snaze se co nejrychleji z té doslova sračky dostat, tak jsem udělal noblesní parakotou. A tím jsem tomu vylízal prdel. Po té co jsem se
dostal ze šoku, jsem se na sebe podíval, no řeknu vám to jste neviděli. Teď ten dav tam, já vodjel, a dělal jsem jako by nic, jako že to mám pod kontrolou
no pak, když jsem dorazil do spodní části sjezdovky, kde nacvičovali ostatní traverzy, tak jsem si uvědomil co jsem to vlastně vyved. No pucoval jsem
to asi 15min. Kukavice, kalhoty, bunda, mikina, držka, kulich, prkno, vázání snad i trencle jsem měl zasraný, že to svět neviděl. takže to byla taková
akční scénka, jak z kreslenýho fylmu. No ale moje číslo ještě zdaleka nemělo skončit. Další bonbónek přišel v podobě telefonátu od kolegy Kuby, z práce
s tím ,že se šéf vrátil, a že se po mě shání. No s tím jsem vůbec nepočítal, maximálně jsem myslel, že zavolá do práce a testne jestli tam dřepím , ale
tohle bylo na mě trochu moc. Takže jsem pověřil Kubu, aby si něco chytrýho vymyslel, protože jsem neměl po výstupu na skokánku, vůbec náladu na
nějaké přemýšlení. No takže další perlička na mém bohatém náhrdelníku.
No ale vzhledem k tomu že bylo opravdu skvělé počasí a teplo tak jsem se svlékl do trička a chvilku se opaloval chvilku zase jezdil chvilku řídil lekci
"žáků" z leže, občas obrátil věci ,které jsem si sušil a občas jsem si sjel sjezdovku jen tak v tričku.
No a pak přišla další věc, chtěl jsem sject k trupě, která se malinko přestěhovala výše na sjezdovce, takže bylo zapotřebí uhnouti dříve více do leva,
abych se k nim dostal, a nemusel ťapat nahoru. No cesta vedla trochu lesem, a byl tam stín, ale jinak na sjezdovce bylo sluníčko a tudíž i sníh byl sníh
a né jako tam LED, no a jak už to tak bývá, tak při přechodu ze sněhu na Led, se zachová prkno malinko jinak no a já to nečekal, a hup a házel jsem tam
znova další masku. Jenomže v triku na zmrzlej led, au au au byl jsem spálenej až za ušima. A to byl furt jeden a ten samej den, kterej ještě bohužel nekončil.
No a to mě vyvedlo tak zmíry, že jsem se šel připojit k ostatním inteligentním lidem do hospody, kde jsem měl teoreticky dřepět už od samého rána.
No ale moc dlouho jsem tam taky nepobyl, protože za chvíli skončil jezdit vlek a začala padat mlha. Takže ti kdo měli ještě dost sil, si nandali prkna, lyže,
nebo jenom svoje boty, a vyrazili směrem parkoviště, bylo to z kopce po takové užší cestě. Já jsem samozřejmě patřil mezi ty, co měli asi moc energie.
Takže jsem nazul a trádá všechno vypadalo v poho, až na poslední usek cesty, která byla rovná. Pche, říkáte si to musela bejt hračka, jo to byla, ale pro
lyžaře, né pro prknaře. Rovinka je totiž pro nás nejhorší. Takže já tam do toho dával poslední sílu, ale ta cesta byla jedno velké zrcadlo. No a tím, že to ke
všemu bylo úzkýa rovný tedy jako placatý, tak jsem si řekl nabudu přece šlapat jako hovado a pustil jsem to z toho mírného kopce a na ledu se vám to
rozjede docela slušně, {menší tření} a tak jsem tam tak balancoval a najednou auto, bumm prásk já tam sebou třísknul, přesně na koleno v docela
slušný rychlosti na led. A to díky tomu, že jak to bylo úzký ta cesta, tak se nedalo skoro manipulovat z prknem, no bolest jako sviň, ještě když jsem měl
to koleno dřív v čoudu. No, ale řval jsem tam a nadával pěkně, asi tak jako Kuba v Akci Týnec, při zjištění, že místo Diska je tam něco jiného. No takže
jsem se dobelhal stěží k autu a byl jsem rád že žiju.
Takže si to pojďme zrekapitulovat. Nejdřív teda ta držka, pak telefon, a nakonec tohle no super den né?, a to jsme tam byli teprve 2 den takže se nechte
překvapit, co ještě přijde v následujících 3 dnech. Tak máme 14.1.1999 00.27 a já jsem v posteli ospalí a při vzpomínkách se mi dělají mžitky
před očima takže toho raději nechám pokračování následuje power off
